Obchodní síť, která spojovala centrum staroasyrské říše (Aššur) s jejími periferiemi, Babylónií na jihu, Anatólií na severu, Elamem na východě (oblast Zagrosu) a Sýrií na západě. Podrobný popis podal naposledy Larsen (2015). Hlavní rozmach zažila mezi 20. a 18. stoletím př. n. l. Samotný Aššur byl v té době spíše jedním z mnoha městských států, do pozdější slávy asyrské říše, dominující severní Mezopotámii, Sýrii a jihovýchodní Anatólii měl ještě daleko.
Nicméně tento stát byl v čilém obchodním styku se všemi svými sousedy a byl schopen transportovat zboží z tehdejšího pohledu na velmi velké vzdálenosti. Hlavními obchodními artikly byly kovy (cín, měď, zlato) a textil, nejčastějším platidlem bylo stříbro. Pro západní (anatolskou) větev obchodu bylo zásadní zprostředkování obchodu s mědí mezi Anatólií a Aššurem. Obchod mezi Aššurem a Kappadocií probíhal karavanami oslů, které musely procházet nezávislými městskými státy s různými právními a kulturními systémy. Vzdálenost mezi Káneší a Aššurem činila zhruba 750 km (Larsen, 2015: 175).
Pro rozmach asyrského obchodu bylo zásadní ustanovení krále Ilušumy (před 1975 př. n. l.) o tom, že město Aššur je zónou volného obchodu pro měď přicházející z jihu. Jeho syn (Erišum I) pak toto ustanovení rozšířil o další komodity (především stříbro, zlato, měď, cín, pšenice a vlna) a zavedl systém límu – eponymní úředníci, jmenovaní na rok (tento rok podle nich dostal jméno), zastávali ústřední pozici v městské byrokracii. Jejich úkolem byla především organizace a podpora obchodníků. Jejich seznamy pak umožňují dobře datovat další události. Asyrští obchodníci začali (zřejmě na základě dřívějšího systému rizikového obchodování) zřizovat síť permanentních obchodních stanic v severní Sýrii, až k městu Chachchum na Eufratu. Před rokem 1900 př. n. l. se asyrští obchodníci usadili v Káneši a získali exkluzivní práva na obchodování s cínem a textilem. Během zhruba dvou generací v podstatě ovládli jak mezinárodní obchod s cínem a textilem, tak i místní obchodní výměnu, především vlnu a měď, a to v oblasti mezi Durchumitem na severovýchodě a Purušchattum na západě. Toto období znamená vrchol asyrské obchodní sítě v Anatólii. Mezi lety 1820 a 1800 př. n. l. obchod částečně krachoval kvůli místním politickým roztržkám, a i když se po roce 1800 částečně obnovil, nikdy už nedosáhl předchozí úrovně, Káneš se opakovaně dostávala do centra zájmů místních království, včetně Chetitů, kteří vystřídali dosud vládnoucí Chattijce. Trval do roku 1725 př. n. l., poté se již zájmy Asyrské říše zřetelně obrátily jiným směrem.
Rozsah tohoto obchodu byl na tehdejší dobu úctyhodný, odhaduje se, že v nejlépe zdokumentované epoše, tedy mezi lety 1895 a 1865 př. n. l. činil 1500 karavan ročně, v ideální distribuci tedy čtyři karavany denně (Barjamovic, 2017). To znamenalo tuny zboží a masivní pohyb mezi Aššurem a střední Anatólií. Takovýto provoz vyžaduje také významnou podporu, a to jak v oblasti infrastruktury, tak i ochrany.
Centrem obchodní sítě v Anatólii bylo město Káneš (moderní Kültepe, na severovýchod od Kayseri), odkud byl pokryt obchod většiny centrální Anatólie. Celá síť postupně zahrnula zhruba čtyřicet měst. Většina obchodníků byla usazena v centru této části sítě, v Káneši, i když všichni podnikali časté obchodní cesty. Dalšími důležitými centry byla města Purušhattum, Wahšušana, Chachchum, Zalpa, Durchumit a Hattuša.
Samotnou Káneš lze rozdělit na dvě části: citadela s palácem, úředními domy a chrámy, a domy obyvatel, zvané též kárum, kde sídlili staroasyrští obchodníci. Naše dnešní informace o této obchodní síti pocházejí především z klínopisných textů na hliněných tabulkách. Celkem jich bylo dodnes nalezeno zhruba 24 tisíc, většina z nich byla sepsána obchodníky z Káneše a přilehlých oblastí, jde tedy o velice bohatý zdroj informací o obchodních aktivitách, ale i o soukromém životě tehdejších obyvatel. Přinášejí nám údaje o institucích, obchodních vztazích a společnosti v centrální Anatólii oné doby. Je pozoruhodné, že v samotném paláci se nalezlo pouze 40 klínopisných tabulek, zbytek pochází z domů obchodníků v části kárum.
Samotné kárum mohlo mít až dva kilometry v průměru a víceméně obklopovalo citadelu. Obyvatelé tvořili pestrou směsici národů, podle vlastních jmen lze soudit, že se jednalo především o Chatty, patrně původní obyvatele Anatólie, a zřejmě se zde objevovali i Chetité a Luvijci, kteří v této době do Anatólie pronikali. Samotní Asyřané jsou nejlépe zdokumentovanou skupinou v tomto městě, protože drtivá většina epigrafických dokladů pochází právě od nich. Jejich počet se odhaduje mezi pěti a osmi stovkami, a to na základě dochovaných vlastních jmen (Hertel, 2014). Je však třeba připustit, že nelze vždy rozlišit mezi lidmi ve městě usedlými a pouhými návštěvníky.
Je více než pozoruhodné, že takový počet tabulek byl nalezen v jedné lokalitě, z poměrně úzké časové vrstvy. Zde máme během několika desítek let více než dvacet tisíc tabulek, navíc na jednom místě, je tedy zřejmé, že takový počet musí reagovat na nějakou společenskou potřebu. Navíc, samotné nálezové místo tabulek je z hlediska typologie ostatních vykopávek netypické – většina ostatních tabulek je nalezena v chrámech či palácích, odráží tedy spíše privilegované užití písma. V Káneši nejde o palác, jak nakonec ukázaly vykopávky Bedřicha Hrozného, ale o „podhradí“, obchodní čtvrť, v daném městě obydlenou cizinci – Asyřané (Semiti) v jinak chattijském (indoevropském) městě.
Nutnost komunikovat písemně a fakt, že se jedná o obchodní korespondenci, odráží skutečnost, že obchod v oblasti začal být organizován nově, právě za pomoci písemného záznamu. To zjevně umožnilo organizaci obchodu na velké vzdálenosti, v mnoha případech bez přímého kontaktu stran zúčastněných na transakcích, a také pomohlo koordinovat účast mnoha subjektů, proto lidé z Aššuru mohli na dálku participovat na obchodních aktivitách ve střední Anatólii, a z Káneše se mohlo stát centrum, ze kterého byl organizován obchod ve střední Anatólii.
Charakter samotné sítě se někteří snaží vysvětlit příměrem k dnešnímu rizikovému kapitálu. Larsen (2015) soudí, že zpočátku šlo většinově o obchodníky, kteří pravidelně cestovali mezi Aššurem a Káneší, v Kappadocii strávili jeden nebo dva roky, kde uzavřeli obchody financované „investory“ z Aššuru a doprovázeli karavany se zbožím, přičemž jejich rodiny zůstávaly v Aššuru či jeho okolí. Tento vzorec se však změnil, a hlavní obchodníci přestali cestovat s karavanami, ale stali se z nich místní „manažeři“, zaměstnanci aššurských investorů, a jejich hlavní aktivitou bylo dohlížet na správný běh úřadu, dokumentovaný právě písemně. Významnou změnou bylo i to, že přestože hlavním platidlem zůstávalo stříbro, objevovaly se i dlužní úpisy, směnky, které fungovaly podobně jako peníze (ovšem doklady užití peněz jsou až z pozdější doby). Káneš tedy mohla sloužit jako vstupní brána do oblasti, kde například Durchumit nebo Purušchattum byly skutečnými centry samotného obchodu, nicméně poplatky byly placeny v Káneši.
