Osvojení si písařského řemesla neznamenalo jen zvládnutí zápisu znaků do vlhkého povrchu tabulky. Nejstarší písemné záznamy, které vznikly v jižní Mezopotámii v samotném závěru 4. tisíciletí př. n. l., tj. kolem roku 3200 př. n. l., nám ukazují, že ti, kteří tyto zápisy pořídili, disponovali značně širokou slovní zásobou vztahující se k tehdejším hospodářským reáliím. Právě rozvíjející se dovednosti písařů umožnily tehdejším politickým elitám intenzivněji zapojit do hospodářských aktivit stále početnější skupiny obyvatelstva, kontrolovat přesun zboží či organizovat rozsáhlé stavební práce. Písemné záznamy, byť často velice zkratkovité, nám do současnosti přinášejí obraz tehdejší mezopotámské společnosti, jejího každodenního prostředí a reálií. Jsou to záznamy, jež odhalují podmínky a detaily vzniku nejstarších politických útvarů v oblasti starověkého Předního východu. Právě formování správního aparátu a kontrola hospodářské sféry byly klíčové pro písařskou výuku. Výuku, která měla zabezpečit přísun dalších administrátorů, jež se mohli podílet na jejich fungování. Podmínkou bezchybného fungování takového aparátu bylo zavedení standardních komunikačních nástrojů, sdílených skupinou úředníků podílejících se všech důležitých aktivitách. Tak začaly již v nejstarších obdobích, tj. na konci 4. tisíciletí př. n. l., vznikat archaické lexikální seznamy, jež díky své standardizované podobě sloužily právě tomuto účelu. Lexikální seznamy tak mají v mezopotámském písemnictví tisíciletou tradici. Vždyť nejmladší lexikální seznamy vznikly až krátce před přelomem letopočtu. Zřejmě nejvýmluvnější popis lexikálních textů nacházíme u N. Veldhuise (1999: 101), v současné době největšího znalce mezopotámských lexikálních textů: „Mezopotámské lexikální seznamy skutečně na první pohled patří mezi nejjednodušší a nejnudnější druhy textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Přesto je lexikální seznam jedním z nejcharakterističtějších prvků mezopotámské gramotnosti.“ Nejstarší lexikální seznamy tedy obsahují holé seznamy výrazů, jež souvisely s hospodářstvím a správou, jako jsou označení nejrůznějších komodit, vč. zemědělských produktů a zvířat, nádob a schránek, nástrojů a nářadí, výrobků z textilu a kůže či označení jednotlivých úřadů a povolání. Slova jsou v těchto seznamech uspořádána často tematicky a přeneseně nám tak poskytují encyklopedické informace o světě a prostředí mezopotámského člověka. Některé seznamy jsou ale uspořádány podle podobnosti znaků buď na první nebo poslední pozici v rámci jednotlivých slov. Nejprve jsou lexikální seznamy jednojazyčné, tj. v sumerštině a až později se setkáváme s dvojjazyčnými, tj. sumersko-akkadskými seznamy.
Dříve však písaři přikročili k zapisování lexikálních seznamů, museli si nejdříve osvojit i další dovednosti, mezi které patřila jak příprava psacího náčiní, tj. pisátka (neboli stylu) a hliněné tabulky. Ačkoli se může zdát, že hlína byla v prostředí starověké Mezopotámie všudypřítomným elementem, ne všechny druhy hlíny byly vhodné jako psací materiál. I méně kvalitní druhy hlíny však bylo možno zlepšit natolik, aby mohly posloužit k písařské výuce. Překážku představovaly zejména drobné příměsi v podobě zrnek písku či štěrku, případně i organické elementy, jež se přirozeně vyskytovaly v aluviálním prostředí Mezopotámie, jako byly například zlomky mušlí apod. Každý písař si musel být schopen tabulku vypracovat, zbavit nečistot a vytvarovat dle svých potřeb (Taylor 2011).
Byl to údajně již panovník Třetí dynastie urské Šulgi (asi 2092–2045 př. n. l., Obr. 1), kdo stál za založením písařských škol v Uru a Nippuru. O tom, jak vypadaly mezopotámské písařské školy a jakým způsobem v nich probíhala výuka jsme však nejlépe informováni až z období Starobabylónského (asi 1894–1595 př. n. l.). Centrem vzdělávání písařů byl v té době „Dům tabulek“ (sumersky é.dub.ba.a, akkadsky bīt ṭuppi, Sjöberg 1975, Foster 2007), kde si písařští žáci postupně osvojili jak slovní zásobu a gramatiku, ale seznámili se i s rozsáhlými literárními kompozicemi (sbírkami přísloví, královskými hymny, mytologickými skladbami, dialogy apod.), matematikou (algebrou i geometrií) a případně i hudbou. Ve svých domech se výuce věnovali i zkušení mistři písaři, kteří tak své dovednosti často předávali svým potomkům. Ačkoli nejsme u většiny mezopotámských textů schopni identifikovat konkrétního autora, některé literární či právní dokumenty jsou opatřeny jejich jménem. Jejich studium nám pak odhaluje, že písařské umění bylo z těch, které se předávalo v rodinách po generace. Ani ženám nebylo písařské vzdělání zapovězeno (Halton – Svard 2018).
Musíme si také uvědomit, že v této době již mezopotámské obyvatelstvo nehovořilo sumersky, ale akkadsky, byť sumerština si stále udržovala své prestižní postavení na poli kultu či vědění, včetně literatury. Žáci tak museli ovládnout i tento jazyk. Jejich výuka probíhala poměrně standardním způsobem a také jejich studijní curricula byla velice obdobná. Poté, co zvládli jednoduché tahy, přistoupili právě ke studiu lexikálních seznamů. Na rozdíl od starších lexikálních seznamů jsou ty starobabylónské mnohem variabilnější a můžeme tak mezi nimi rozlišit jednotlivé lokální tradice. Pomocí školních textů se pak znalost klínového písma šířila i do dalších částí starověkého světa, takže ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. sloužilo jako komunikační nástroj nejen mezopotámských vládců, ale ke své korespondenci je využívali i panovníci Chetitské říše či Egypta. Texty objevené v písařské škole a zároveň archivu korespondence v egyptské Tell el-Amarně (starov. Achetatonu) nám ukazují, jakým způsobem probíhalo klínopisné vzdělání písařů i na samotném okraji tohoto světa (Mynářová 2014, Landgráfová – Mynářová 2016). Studium paleografie těchto textů nám však také vypovídá mnohé o tom, kolik písařů měli panovníci těchto – z klínopisného hlediska periferních – oblastí k dispozici. A zatímco až doposud panoval názor, že počty těch, kteří disponovali jeho znalostí byl velmi omezený, výsledky nových výzkumů vypovídají o opaku (Vita 2015).
Od nejstarších dob tak písaři představovali klíčovou skupinu úředníků, kteří stáli v samotném centru politického a hospodářského dění Mezopotámie. Jejich podíl na fungování státní správy, právního a ekonomického aparátu země, chrámů i soukromých podniků je nesporný. Obdobně jako v dalších starověkých kulturách i v Mezopotámii patřili písaři ke společenské elitě. Vždyť naprostá většina ostatního obyvatelstva byla negramotná a nedisponovala tak možností zapojit se do rozhodovacího procesu, byť se stále častěji objevují hlasy, hovořící o větším rozšíření znalosti klínového písma mezi obyvatelstvem, než se to doposud zdálo. Tato tvrzení se zakládají především na interpretaci archeologických nálezů, kdy byly školní i další tabulky nalezeny ve velkém množství v běžných obytných souborech (Charpin 2004, Veldhuis 2011). Jeden ze zajímavých souborů představuje materiál ze staroasyrských obchodních kolonií, které na počátku 2. tisíciletí př. n. l. fungovaly v centrální Anatólii (Obr. 2). Zdejší asyrští obchodníci udržovali čilé obchodní kontakty jak s místním obyvatelstvem, tak i s dalšími členy svých rodin v Aššuru. Mnozí z nich tak byli zřejmě schopni vést svou korespondenci sami, byť jiní pravděpodobně využívali služeb profesionálních písařů. Svědčí o tom i relativně omezený počet znaků, které byly v těchto textech běžně užívány – a obchodníci si tak mohli snadno osvojit jejich používání. Je však zvláštní, že zároveň bylo mezi těmito staroasyrskými texty identifikováno jen malé množství těch, které by mohly sloužit k písařské výuce (Michel 2003: 139–140). Zároveň nevíme téměř nic o tom, že by se v Káneši nějaká písařská škola nacházela. Jedním z možných středisek vzdělávání by však mohl být dům Uzuy (č. 84), jak navrhuje Barjamovic (2015).
Literatura
Barjamovic, G. (2015). Contextualizing Tradition: Magic, Literacy and Domestic Life in Old Assyrian Kanesh. In: P. Delnero – J. Lauinger (eds.), Texts and Contexts. The Circulation and Transmission of Cuneiform Texts in Social Space. Berlin: De Gruyter, s. 48–86.
Foster, B. R. (2007). Transmission of Knowledge. In: D. C. Snell (ed.), A Companinon to the Ancient Near East. Malden – Oxford – Carlton: Blackwell Publishing, s. 261–268.
Halton, C. – S. Svärd (2017). Women’s Writing of Ancient Mesopotamia. An Anthology of the Earliest Female Authors. Cambridge: Cambridge University Press.
Charpin, D. (2004). Lire et écrire en Mésopotamie: une affaire de spécialistes? Comptes rendus de l’Académie des Inscriptions et Belles Lettres, s. 481–501.
Landgráfová, R. – Mynářová, J. (2016). Some Points about Structuring Points: Aspects of the Uses of the Egyptian Verspunkte. In: R. Landgráfová – J. Mynářová (eds.), Rich and Great. Studies in Honour of Anthony J. Spalinger on the Occasion of his 70th Feast of Thoth. Prague: Charles University in Prague, s. 187–206.
Mynářová, J. (2014). The Scribes of Amarna – A Family Affair? In: L. Marti (ed.), La famille dans le Proche-Orient ancien: réalités, symbolismes et images. Proceedings of the 55th Rencontre Assyriologique Internationale, Paris, July 6–9, 2009. Winona Lake, IN: Eisenbrauns, s. 375–381.
Pearce, L. E. (1995). The Scribes and Scholars of Ancient Mesopotamia. In: J. M. Sasson (ed.), Civilizations of the Ancient Near East, sv. IV. New York: Charles Scribner’s Sons, s. 2265–2278.
Sjöberg, Å. W. (1975). The Old Babylonian Edubba. Assyriological Studies 20, s. 159–179.
Taylor, J. (2011). Tablet as Artefacts, Scribes as Artisans. In: K. Radner – E. Robson (eds.), The Oxford Handbook of Cuneiform Culture. Oxford: Oxford University Press, s. 5–31.
Veldhuis, N. (1999). Continuity and Change in the Mesopotamian Lexical Tradition. In: B. Roest – H. Vanstiphout (eds.), Aspects of Genre and Type in Pre-Modern Literary Cultures. COMERS Communications 1. Groningen: Styx Publications, s. 101–118.
Veldhuis, N. (2011). Levels of Literacy. In: K. Radner – E. Robson (eds.), The Oxford Handbook of Cuneiform Culture. Oxford: Oxford University Press, s. 68–89.
Veldhuis, N. (2013). Lexical texts, ancient Near East. In: Bagnall, R. – Brodersen, K. – Champion, C. – Erskine, A. – Huebner, S. (eds.), The Encyclopedia of Ancient History. Malden – Oxford – Carlton: Wiley-Blackwell, s. 4049–4050. Vita, J.-P. (2015). Canaanite Scribes in the Amarna Letters. Alter Orient und Altes Testament 406. Münster: Ugarit-Verlag.
